Být hvězdou a vydělávat miliony dolarů? Ano, to by bylo skvělé! Ano, asi bylo. Akorát že vůbec.
Být hvězda, umělec, nebo prostě “jen” kreativní člověk, je pravděpodobně to nejtěžší zaměstnání na světě. Ano, řekl jsem to a neberu to zpět. Když makáte fyzicky, všechno vás bolí. Ale odpočinete si a je zase dobře. Ovšem když jste umělec a používáte hlavu a emoce, nemůžete si dovolit prakticky nikdy “vypnout” a odpočinout si. Jste v práci non-stop. Nebolí vás sice svaly, ale ten tlak, který třeba i ve velmi mladém věku musíte snášet, je neskutečný. Navíc si představte že k tomu máte ještě prakticky neomezený rozpočet na cokoliv. Jestli jsou věci jako globální oteplování hrozbou pro svět jako takový, potom jsou například sociální sítě stejnou, ne-li větší hrozbou pro současné umělce.
Do fabriky bych je poslal. Nebo za kasu!
Ano, úspěch se neodpouští. Žijeme ve společnosti, která většinu méně úspěšných umělců přehlíží a ignoruje a dívá se na ně skrz prsty. Vždyť jsou to jen komedianti, kteří nikdy nic pořádného nedělali, ne? A těch několik, kteří se prosadí? Ti samí lidé, ti samí fanoušci na nich nenechají nit suchou. Většina tzv obyčejných lidí se totiž domnívá, že by jim měli být slavní hudebníci za své štěstí vděční. Zkusme se na to ale podívat z druhé strany! Co znamená sláva? Na jedné straně pravděpodobně velmi příjemné bohatství, ale na druhé straně je určitě trvalá ztráta soukromí a neustálý a všudypřítomný, na první pohled možná neviditelný obrovský tlak fanoušků. Čtyřiadvactihodinový zpravodajský cyklus. Tak za co by nám měli být umělci vděční? Když u těch nemnoha kteří prorazí, opadne první vlna nadšení, během které si splinili všechny své sny? Možná že by to mělo být obráceně. Když můžeme být vděčni třeba hasičům nebo lékařům za odvahu a záchranu života, měli bychom možná být vděčni i umělcům za to, že nám zlepšují, zkvalitňují a rozhodně zpříjemňují naše životy. Navíc je dobré si uvědomit, že úspěšní umělci, kteří se stávají slavnějšími a slavnějšími musí také prokazovat odvahu a odolnost. Stejně jako hasiči a lékaři. Ano, je to tak! Protože společně s úspěchem exponenciálně narůstá i tlak fanoušků a opravdová a totální ztráta soukromí. Slavný umělec si sice díky penězům může částečně soukromí koupit, ale jinak nemůže nic. Jít normálně do restaurace a opít se? Jít do kina s kamarádkou? Letět komerční leteckou linkou? V době kdy má každý v kapse skvělou kameru to možné opravdu není. K čemu to všechno vede? No když do téhle rovnice doplníte ještě fakt, že většina umělců bývají i docela křehké duše s kapsami plnými peněz, výsledek se nabízí.
Vděčnost by proto měla být možná obrácená – měli bychom být vděční každému umělci za jeho odvahu a odolnost, která narůstá v přímé souvislosti s jeho úspěchem. Proč jsme tedy my fanoušci takoví? Je za vším jednoduše jen lidská závist? Nepochopení? Proč je tlak na umělce ze všech stran tak brutální, což často vede k vyhoření a depresím, nejrůznějším závislostem a v mnoha případech i k sebevraždám? Zkusme se na celou tuhle věc podívat z byznysového hlediska a pokusme se vtěsnat něco jako umění a jakýkoliv umělecký proces do typické optiky produkt versus zákazník. Například Amazon je proslulý tzv “posedlostí zákazníkem”, která nařizuje, že rozhodování by mělo začínat u zákazníka a “postupovat zpětně od jeho potřeb”. A drtivá většina ostatních úspěšných firem tento model napodobuje. Dokáže “laserově přesně” zaměřit potřeby zákazníků a vyjít jim skoro ve všem vstříc. Měli by se tedy velcí umělci chovat tak, že budou vytvářet umění zpětně podle toho, co od nich jejich “zákazníci” potřebují a chtějí? Možná. Ale v tom případě je třeba si zodpovědět jednu zásadní otázku. Pro koho to vůbec umělci všechno dělají?
Kdo je vůbec “zákazníkem” umělce?
No kdo asi? Jeho fanoušci, to dá rozum. Nebo? Nebo jsou to všichni ti, které musí zaujmout? Takže je to label? Nebo lidé kteří jej bookojí na koncerty nebo rozhovory? Nebo jsou to sociální média, tradiční média, nebo dokonce je hlavním zákazníkem umělce on sám? Tahle myšlenka může znít směšně, ale schválně se nad touhle zdánlivou absurditou zkuste na chvíli zamyslet. V začátcích kariéry neznámý umělec tvoří skutečně jen pro sebe podle toho, jak to cítí. Bez jakéhokoliv tlaku okolí. Když se prosadí, situace se dramaticky změní. Jak zopakovat úspěch? Jak neztratit fanoušky? Úspěšní umělci se v podstatě stávají nadnárodními podniky, ale zákaznický servis v umění je mnohem složitější, než v případě automobilky nebo poradenské firmy.
Zákazník číslo 1: Fanoušek
Hlavním zákazníkem umělce je logicky jeho fanoušek. Fanoušek je tím, kdo celému ekosystému dává smysl a vlastně ho platí. Je tedy hnacím motorem. Ne nadarmo se například v obchodě říká: “Náš zákazník, náš pán.” Ale platí tahle rovnice i ve světě hudby a umění? Měl by se umělec chovat přesně podle toho co po něm chce posluchač, nebo divák? Tedy jeho zákazník? Nemyslím si. Tenhle přístup by byl nepochybně pro každého umělce recept na katastrofu, a to jak uměleckou, tak osobní. Většina známých a slavných hudebníků si svých fanoušků samozřejmě váží, protože právě oni pro ně byli výtahem ke slávě. ALE! Globální firmy, třeba automobilky mají zastoupení ve všech důležitých zemích a na styk s veřejností mají obrovské týmy. Globální megahvězdy mohou mít také v mnoha zemích zastoupení v podobě PR agentur, labelů, nebo třeba i fan klubů, ale existují oblasti, které nemůže umělec delegovat na kohokoliv jiného. Každý fanoušek z něho chce kousek. Výsledkem je, že úspěšný umělec čelí neustálým a nesplnitelným požadavkům na svůj čas a energii. Jedinou možnou cestou k přežití je prostě neuspokojit potřeby každého zákazníka. Jednoduše nelze hrát v každém městě, nelze pořídit selfie s každým fanouškem, nelze udělat každý rozhovor a nelze odpovědět na každou žádost o rozhovor.
Kdy budeš mít nové album?
Kdy bude koncert?
Jak bude vypadat nové video?
S kým teď chodíš?
Jasně, žádný skutečný fanoušek to nemyslí špatně. ALE! Tohle všechno si logicky vybírá svou daň na duševním zdraví úspěšného umělce. V mnoha případech nesmělého introverta s talentem. Na hudbu, ne na komunikaci! Ten je nucen neustále rozdávat, ale i když se snaží sebevíc, nevyhnutelně skončí u kritiky ze strany vlastních fanoušků, vlastních zákazníků. Mnoho umělců má pocit, že nikdy nedávají dost, nikdy nepracují dost, nikdy nestíhají. Už jen “udržet hlavu nad vodou” TikToku a Instagramu je skoro mission impossible. A kde je prostor pro kreativu, osobní život, odpočinek?
Zákazník číslo 2: Label, Booker
S úspěchem obvykle přichází i potřeba pořídit si tým, zázemí, label, prostě infrastrukturu. Zase je to stejné, jako u nějakého korporátu. Tato infrastuktura by se v ideálním případě měla postarat o to, aby měl umělec vůbec šanci uspokojit potřeby svých fanoušků. Ale má to háček. Nejdřív musí uspokojit potřeby své “infrastruktury”. Musíme si totiž uvědomit, že label, tedy vlastně člen jeho týmu a spojenec může “produkt” umělce odmítnout, stejně jako třeba zákazník v restauraci může vrátit jídlo. Takže tu máme další oblast, která podstatně přidává stres – umělec musí uspokojit i potřeby vydavatelství – finančně i umělecky – natolik, aby byli všichni spokojeni. Ačkoli tedy infrastruktura v zásadě pracuje pro umělce, často se zdá, že je tomu naopak, a to zase přidává další vrstvu uměleckého stresu.
Zákazník číslo 3: Social Media
Moderní fanoušek je dnes samozřejmě aktivní na sociálních médiích a potřebuje neustálou a přímou interakci s umělcem, což je nikdy nekončící cyklus, který ovlivňuje životy umělců způsobem, který teprve začínáme chápat. Uspokojovat trvalý hlad všemožných platforem sociálních médií je sebevražedná mise. Doslova. Takže při troše fantazie se dá říct, že algoritmy sociálních médií jsou dalším zákazníkem v životě moderního umělce. Možná tím hlavním. Je to něco, co současná kultura od umělců očekává. Musí chrlit kvalitní obsah, aby mohl konkurovat a zvyšovat počet diváků. Umělcova osobnost a podoba jsou vlastně produkty, které musí živit algoritmy Instagramu, TikToku, Facebooku. Algoritmy totiž rozhodují o tom, co je hodnotné a co by mělo být odmítnuto (tj. nepropagováno ve feedech), což logicky staví IG a spol do pozice zákazníka, a to nemožně náročného.
Zákazník číslo 4: Tradiční média (TV, radio, časopisy)
Gatekeepeři na streamovacích službách, v rádiích, v televizi, na internetu a v hudebních magazínech rozhodují o tom, kdo bude na coverech velkých playlistů, kdo se dostane do radiových rotací, koho videoklip budou hrát televizní kanály a kdo bude na landing pages důležitých hudebních webů a na coverech časopisů. Gatekeepeři mají možnost postrčit umělce a představit ho svým posluchačům, divákům nebo čtenářům. Nebo se na něj vykašlat, prostor mu nedat a odmítnout ho. I když byla tradiční média jsou stále více nahrazována sociálními médii, stále existují klíčové osoby v důležitých médiích, které byly a vlastně stále jsou v jedinečném zákaznickém vztahu k umělci. Příklad? Představte si výběr hosta do nějaké významné televizní, nebo radiové talk show, nebo třeba do podcastu. Umělec tam může oslovit stávající, ale hlavně nové fanoušky. Ale než dostane tuto příležitost, musí uspokojit ty, kteří jej bookojí. A bookeři mají logicky optiku zákazníka – je produkt (píseň) hoden toho, abychom mu dali prostor? Uspěje tento konkrétní umělec v našem formátu? Je pro něj vhodný? Pro umělce je tedy z hlediska kariéry stěžejní získat a zaujmout vybranou skupinu power-brokerů, které je třeba přesvědčit, aby si “koupili” jejich produkt a příběh. Jinými slovy – na svůj seznam si musí umělec přidat další skupinu “zákazníků”, které je třeba uspokojit.
Má zákazník vždy pravdu?
Tváří v tvář těmto konkurenčním a různorodým zákazníkům si úspěšný umělec může klást otázku, komu je v hudebním ekosystému vlastně odpovědný, i když třeba jen podvědomě. Čí hlas je nejdůležitější?Představa, že “zákazník má vždycky pravdu”, je sice banální, ale má stále svou váhu. Všichni před chvílí jmenovaní “zákazníci” mají nad umělci jedinečnou moc. Splnit všechny jejich požadavky a zároveň zůstat “normální” a relevantní pro současnou scénu jednoduše není možné. Neměl by tedy hlavním “zákazníkem” umělce být skutečně umělec sám? Neměl by být prvotně sám sebou a v uměleckých věcech věřit jen sám sobě? Nebylo přesně tohle nakonec to proč se na něj “nabalili” všichni ti lidé? Nevytvořili náhodou umělci svá nejslavnější díla sami jen s kytarou nebo klavírem bez toho, aby se starali o to, co na to řekne “spotřebitel”?
Většina tvůrců se však svým uměním nedokáže uživit, a tak není divu, že těch několik málo, kterým se to podaří, je uctíváno i zatracováno zároveň. Následovat vlastní tvůrčí vizi a zároveň dosáhnout úspěchu na trhu je vlastně zázrak, který pravděpodobně vyžaduje kromě talentu a tvrdé práce také štěstí a dobré načasování. Tlak slávy a uspokojení tolika možných zákazníků způsobuje, že úspěšní umělci jsou vyhořelí, rozbíhají se příliš mnoha směry a mají sklon k “samoléčbě” psychických problémů. Tvůrci jsou od počátku zranitelné osobnosti, které do světa vkládají své nejhlubší já, aby čelily odmítnutí a odsouzení. V tomto koloběhu není divu, že se rovnováha uspokojování potřeb zákazníků stává mnohem složitější než ve skladu Amazonu.
Možná je tedy opravdu hlavním zákazníkem umělce on sám. Nakonec je to jen a pouze on, kdo jde s kůží na trh. A my jako fanoušci se jednoduše musíme smířit s tím, že se naše oblíbená zpěvačka nevyfotí s každým na každém koncertě v každém městě do kterého přijede. Je to jediný možný způsob, pokud chceme, aby umělci i nadále přinášeli svůj pohled na svět do hudebního ekosystému. Alespoň trochu udržitelným způsobem.
Libor Červinka & internet
