Omlouvám se za ten debilní titulek. Doporučila mi ho umělá inteligence. A taky sedmička vína. Psát ale nebudu o drogách. Zamyslím se lehce nad tím, co to dneska znamená celosvětově “prosadit” umělce? Tahle otázka je v posledních měsících hodně slyšet nejenom u velkých labelů. Prosadil se už zpěvák, který má miliardy (u nás miliony) streamů, ale chodí po ulici bez toho aby ho někdo otravoval a žádal o selfie? Nebo se ještě neprosadil? Stačí jeden náhodný singl s miliardou streamů, nebo je až druhý nebo třetí hit důkazem toho, že se rodí budoucí hvězda? A co když umělec má už několik hitů, ale nedokáže ještě uspořádat velké turné? Šéfové major labelů se vzácně shodují, že posledním popovým umělcem, který v celosvětovém měřítku prorazil opravdu ve velkém, byla Olivia Rodrigo, která aktuálně vydala nové a skvělé album. Dneska ale působí v záplavě “one hit wonders” spíše jako jednorožec. A u nás? Prosadil se už Redzed, který patří mezi nejstreamovanější umělce, ale běžný člověk nemá tušení o koho jde? Je už hvězdou Sofian, Pam nebo Mikolas? Nebo snad ty a já o tobě nevím? No tak to mi určitě napiš a to svoje dílo pošli.
Nikdo teď neví, jak v hudbě prorazit.
“Hru” totiž dost změnil streaming, TikTok a dnešní doba vůbec. Přitom poptávka by byla – existuje obrovská touha po nových umělcích. Má to ale háček – opravdu skutečných umělcích. Ne jen “nafouknutých” marketingových výtvorech pro sociální sítě. Svět touží a vždy toužil po umělcích, kteří mají skutečný obsah. Skutečný život a poutavý příběh. To se nikdy nezměnilo a nezmění.
My všichni toužíme po emocích a po umělcích, kteří jsou víc než jen nějaká stupidní písnička. Po umělcích se kterými se můžeme opravdu ztotožnit, koupit si lístky na koncert, koupit si jejich merch. Komu se ale něco takového povedlo za poslední zhruba rok? Z naprosto neznámých jmen celosvětově uspěl určitě nigerijský zpěvák Rema, kterého ale na výsluní vytáhla Selena Gomez, nebo americká rapperka Coi Leray, další rapperka Ice Spice nebo Doja Cat. Odborníci z prostředí šoubyznysu z tohoto stavu, kdy se prakticky nikdo neprosazuje do kategorie A, ale vlastně ani do Déčka, viní jednoznačně major labely.
ANO. Na vině jsou Universal, Warner a Sony.
Ale kdo by jim to mohl mít za zlé že. Jsou to vlastně jen supermarkety, které mají podobný obchodní model jako Kaufland nebo Billa. Zjistí, jaké výrobky nám od světových výrobců nejvíce “chutnají” a které nejvíce kupujeme a přesně ty začnou vyrábět pod svou privátní značkou. Za zlomek ceny a v odpovídající kvalitě. Majors se chovají naprosto stejně. Ve snaze urvat co největší podíl na trhu a tím vydělat i nejvíce peněz, během posledních let podepisovaly doslova každého, kdo si byť jen myslel, že umí zpívat. Nebo rapovat. Logicky se o tu armádu teď nedokážou postarat a prakticky nikdo z future stars nedostává odpovídající servis. Když se o něj tedy nepostará sám. Tak k čemu je mu label? Jiní vidí za prudkým úpadkem krizi tradičních médií, které měly ještě nedávno v tvorbě hvězd obrovskou sílu. Ano, hlavně rádia a hudební televize. Tohle mohu potvrdit a s “chutí” si střelit do vlastních řad. Prakticky všechna rádia u nás si podle hesla “posluchači to po nás nechtějí” pod sebou řežou už tak shnilou větev svou naprostou ignorancí čehokoliv čerstvého. Ale o tom jindy.
Nebo za tou současnou krizí stojí doslova šílená nepředvídatelnost TikToku? Nebo za to může současný svět plný vyčerpávající intenzity soupeření o pozornost? Svět, kde mají influenceři stejný vliv jako umělci, ne-li větší? Když se nad tím jen trochu zamyslím, vychází mi z této rovnice jasný výsledek. Každý problém, kterému teď čelíme, je prostě spojen s nějakou formou přesycení. Všichni jsme zahlceni obsahem. A tradiční média jednoduše nemohou pojmout tu ohromnou masu nových songů, která se na ně valí každý pátek.
Hit dnes neznamená to samé co ještě před pár lety.
Novou hudbu sleduji podrobně a denně. Bez přehánění a falešné skromnosti mohu snad říct, že mám přehled jako jen málo lidí u nás. Jo, řekl jsem to a neberu to zpátky 🙂 Je to totiž moje práce, která mě navíc moc baví. Proto všechno vidím tzv “z první řady”. Na světové scéně proto vidím mladé interprety, kteří sice mají stovky milionů přehrání singlu, ale nejezdí žádná turné, protože prostě nedokážou při živém vystoupení zaplnit ani malý sál. Nikoho totiž nezajímají. Na domácí scéně vidím to samé, jen přehrání u nových singů se neměří na stovky milionů, ale v lepším případě na desítky tisíc. To ale vlastně není špatně a v dnešní přesycené době je úspěchem už to, když si vaši tvorbu pustí byť i jen pár desítek tisíc lidí. Jenže! Aby se takový umělec svou hudbou, tedy prací, do které dává všechno uživil, musí se přizpůsobit novým pravidlům hry. Napadlo vás ale někdy, že k tomu stačí naprostá maličkost? Získat pár stovek tzv superfanoušků, které svou tvorbou takový člověk osloví natolik, že si jej budou za pár korun “předplácet” na některé ze služeb typu herohero a budou za to dostávat exkluzivní obsah? Nebo si občas koupí triko nebo kšiltovku. Nebo lístek na show.
Nebo si umělec musí věřit natolik, že do toho půjde doslova se vším co má ve stylu “ALL IN”. Konkrétní příklady někoho z domácí scény, kdo TO dokázal doslova všem nepsaným pravidlům navzdory? Jednoznačně Mikolas Josef a Redzed. Tihle dva, kteří mimochodem snad ani nemohou být více rozdílní, se bez podpory velkého labelu a prakticky bez zájmu domácích médií jen díky svému talentu, ale hlavně díky obrovské pracovitosti a lidem které mají kolem sebe, dokázali dostat tam, kde by opravdu vůbec neměli být. Kdyby se řídilI radami lidí, kteří v tom takzvaně umí chodit. A jsou tu další. Osobně mám obrovskou radost z toho, že ti nejzajímavější jsou i na playlistu Fajn Radia. Konkrétně? Pam Rabbit, Sofian Medjmedj, Tomas Robin, Realita, John Wolfhooker, Ivo Blahunek, AIKO, Rodan, Kaya. A kdo se “nevejde” na Fajn, dostane prostor na Fajn Fresh. Zkuste to radio někdy. Možná vás překvapí.
Hudební svět tedy zachrání superfanoušci? Možná.
Lídr streamingového trhu Spotify nedávno zveřejnil studii, která kromě jiného říká, že nejoddanější příznivci umělců (superfanoušci), tvoří zhruba jen 2 % jejich měsíčních posluchačů, ale generují 18 % jejich streamů – a podílejí se na 52 % prodeje merche. Také to vidíte? Tady přece leží “easy money”. Když budete mít jako umělec co říct, máte tzv vyděláno. Jinými slovy – “malí” umělci s malými, ale doslova vášnivými fanoušky mohou generovat větší výnosy, než umělci s širokou, ale povrchní (uměle vytvořenou) fanouškovskou základnou. Ale všechny tyto věci samozřejmě dávno ví i “majors”, kteří podle toho začali upravovat svou strategii tak, aby snížili závislost na superhvězdách a superhitech. Jedním ze způsobů, jak toho hlavní hudební vydavatelství v uplynulých několika letech dosáhla, je brutální zintenzivnění podepisování smluv s cílem rozložit růst na větší počet umělců a nespoléhat se jen na několik svých hvězd. Jak to funguje v praxi? Představte si začínajícího rapera, který na Spotify dosáhl se svým na záchodě nazpívaným “hitem” na pár tisíc posluchačů měsíčně. Brzy mu na stůl přistála nabídka na “férovou” smlouvu. Nejlépe na 10 let s nějakou tou zálohou do začátku. Hodný strýček label si za to vezme jen zhruba 50 procent příjmů ze streamů, z prodeje vstupenek a triček. Kapesný od mámy si ale náš rapper může nechat, nebojte se. Stejně u ní ještě bydlí.
S využitím materiálu z magazínu Billboard upravil a doplnil o domácí speciality Libor Červinka.
