Troublemakeři jsou jak papiňáky. Jak děti. Se vším co k tomu patří. Jen s tím rozdílem, že je nemůžete zmlátit 🙂 Samozřejmě vtip. Můžete. Troublemakeři opravdu v mnohém připomínají děti. Vlastně ne, oni jsou děti. Jsou to děti v těle dospělého se všemi “výhodami” které jsou s tím spojeny. Děti také zkouší, kam až je rodič nechá zajít. Zkouší hranice. Žádné totiž zatím nemají. Šťourají do vás. Stokrát se ptají proč 🙂 A jestli máte v práci, nebo kdekoliv jinde podobné individium nablízku, chovejte se k němu jako každý správný rodič. Takže namísto věty: “Jdi už konečně do hajzlu i se svejma zkurvenejma nápadama ty vypatlanej idiote,” řekněte raději něco jako:
“To je strašně ale starašně zajímavý nápad! Ty vypatlanej idiote” 🙂
Ne, dělám si srandu vy vypatlaní idioti, takhle na troublemakera nemůžete nikdy reagovat. NIKDY! Myslete na to, že podobné emoce, které jdou z vás, půjdou za chvíli pravděpodobně zpátky vaším směrem. Desetkrát silnější. Jasně, nejraději byste mu ukroutili hlavu, ale namísto toho si připomeňte, že jen díky té jeho, nebo její hlavě se o vašem rádiu, televizi, nebo fotbalovém týmu vůbec mluví. Že ta hlava přináší nápady jako žádná jiná. Takže – tolerujte v rámci možností všechny tyhle potíže díky jedinečnosti, kterou přispívají. Nikdy neztrácejte ze zřetele jejich hodnotu. Ale už vůbec ne tu svojí, protože když vás přestanou respektovat, je konec. Zase je to naprosto stejné jako u rodičů.
Ale od začátku. Nemám rád všechny ty motivační slogany a příručky, které nám radí, jak být správný šéf, manžel, soused, nebo masový vrah. Nebo jak získat co nejvíce přátel. Ty jsou podle mě dobré maximálně tak na podpal v krbu. Nebo když vám dojde toaletní papír. Prostě kecy o ničem. Buď “TO” v sobě někdo má, nebo nemá. Jestli ne, z knížky se nic takového nenaučí. Proto třeba já osobně bych asi nechtěl dělat někomu šéfa. A to dokonce umím i číst, abych si k tomu přečetl manuál. Ale jako šéf bych si do týmu nutně musel asi vybrat troublemakery. Tedy individua, která mají vlastní názor, tvrdou hlavu a ego větší než ajfelovka. A většinou jsou taky dost těžko ovladatelní. Hezky česky řečeno jsou na zabití. A já fakt nechci aby někdo umřel. Alespoň zatím ne.
Jejich mozek totiž pracuje jinak.
Troublemakers. Jsou schopni se na věci dívat z takových úhlů, o kterých “ti normální” ani neví, že existují. Troublemakers jsou to nejlepší, co můžete v rádiu jako posluchač potkat. Jsou vlastně motorem v jakémkoliv oboru. Jsou tím, co nás jako posluchače nebo diváka baví, co nás nutí si to rádio, kde každé ráno mluví “ten drzej” znovu zapnoput. Nebo se jít znovu podívat na ten fotbal, kde hraje ten “malej šikovnej”. Troublemakers jsou konkurenční výhodou, která dokáže získat místo v hlavách, srdcích a hlavně také v peněženkách posluchačů, nebo zákazníků. Má to jen jednu maličkatou vadu na kráse.
Někdy byste je nejraději zabili. Dvakrát za sebou.
A je jedno, jestli jste kolega, nebo šéf. Jak říkám, “výrobci problémů”. Z hlediska posluchače asi ideál, z hlediska kolegy “osina v zadku” a jestli takovému zmetkovi šéfujete, tak good luck. Jako šéf máte na začátku své cesty prakticky jen dvě možnosti, jak to vidím já. Buď si do týmu vyberete “troublemakers” a budete smířeni s tím, že to asi bude krátké a intenzivní a že u toho pravděpodobně něco, nebo spíš někdo shoří, nebo si do týmu vyberete hodné (nudné) holky a kluky, budete desítky let jen tak lehce průměrně doutnat a tu káru potáhnete po pohodových cestách plných laskavého českého humoru roky. Děkuji uctivě, nechci 🙂
Troublemakers jsou ale důležití, to zase pozor. Potřebujete je. Jsou tím, co vás odliší od nudné, šedivé konkurence. Třeba Steve Jobs, kterého známe všichni – Steve Wozniak, spoluzakladatel společnosti Apple, o něm kromě jiných lichotek řekl, že přímo konfrontoval lidi a často je nazýval idioty. Nebo zmetky. Sám byl ale zmetek. Zmetek s velkým talentem. Mimochodem tenhle text píšu na něčem, co ten zmetek vymyslel. Když máte takové lidi v týmu, nikdy to nebude idylka. Naopak. Protože (pozor humor) “kdybysme tu měli živoly, tak by to už nebyla divočina” 🙂 A bez divočiny se nic velkého nezrodí.
Když už máte v týmu jako šéf troublemakers a zvládáte to, tak je rozhodně netlačte k tomu, aby se přizpůsobili. Což mě přivádí k otázce – dá se troublemaker řídit? Podle mě ne. Ale dá se s ním kontrolovaně padat. Asi. Osobní příklady a zkušenosti většinou fungují nejlépe, takže si s dovolením na chvíli pojďme představit, naprosto teoreticky samozřejmě, že existovala doba, kdy jsem na západočeském Dragon Radiu vysílal ranní show a nějaký ten talent a sebevědomí jsem možná také měl 🙂 Slyšel jsem názor, že když troublemakery nějak udržíte na vodítku, tak nenapáchají tolik škody. Kravina. Je to přesně obráceně. Zase mluvím z vlastní zkušenosti. Bohužel. Věděl jsem všechno nejlíp a nechápal jsem, jak je možné, že to ostatní nechápou. Výsledkem bylo to, že to se mnou bylo pravděpodobně ještě horší. Potřeboval jsem si někde vybít svou energii a nápady. Co na tom, že většina z těch nápadů byla naprosto mimo a radiu velmi pravděpodobně spíše škodila? Kdybych ale tou dobou měl pocit, že je kolem mě někdo, kdo dokáže z těch padesáti kravin “vyrybařit” ten jeden životaschopný nápad, byl bych asi happy. Ale zase si nechci fandit, možná tam nic takového nikdy nebylo. A že by se mnou tenkrát někdo dělal něco jako airchecky? Ne, to fakt ne. Protože třeba za naše “umělecké” covery světových hitů, které jsme každý den cpali do vysílání by mě musel zabít. Takhle jsme třeba zprznili Eminema.
Úkolem šéfa, který chce něco opravdového dokázat, je najít ty nejlepší talenty. Najít talenty, které fakt něco tvoří, ne recykují. Najít “troublemakers” kteří mají ve většině případů “v hlavě bordel” a padá z nich tolik nápadů, že je těžké objevit TEN správný. Ale když z takového člověka nakonec TO kouzlo vypadne, bude úkolem správného šéfa dotáhnout ho do konce. Pokud si ale na úkor “troublemakera” třeba v konkursu vyberete plniče úkolů, jste podle mě šéf k ničemu a nemáte koule. Sorry. Potřebujete potížisty. Jen s nimi musíte umět hrát jejich hru, která dost připomíná ruskou ruletu. Troublemakeři jsou přesně tím, co vás odliší od šedivé konkurence. To že ze spolupráce s nimi zešedivíte i vy? FUCK IT!
S využitím nejrůznějších “motivačních” keců o tom, jak být co nejlepší šéf a kolega napsal a ty původní materiály lehce znevážil Libor Červinka. Klidně mi napište co si o tom myslíte vy.
