Slovo “chyby” s chybou vypadá naprosto odporně co? ALE! Když je ale něco perfect a bez chyby, je to opravdu dokonalé? Za mě je odpověď jasná. V žádném případě. Schválně si do Googlu zadejte heslo “perfection Is “overrated”. Já to udělal. To co jsem si přečetl jsem potom “trochu” zohýbal na podmínky radia. A tohle je výsledek.
Ano, dokonalost se prostě přeceňuje. Mozart, Bach, Lennon, Krajčo, Page, Michal David. Pro každého je dokonalost někde jinde. Jak je to s dokonalostí v rádiu? Když se snažíme o “učebnicovou dokonalost” děláme velkou chybu. Všichni chceme hlavně zábavu, ne dokonalost. A zábava je všechno, jen ne dokonalá. Co rozesměje jednoho, druhého urazí a třetí to přejde kyselým úšklebkem. Také proto mě dost vytáčí současná hyperkorektní doba. Chceš si dělat srandu z černochů? Zbláznil ses?! Z číňanů? Jeblo ti?! Z Okamury, Babiše? Ne, taky ne. Ani z evidentních debilů si nemůžeme dělat legraci, aniž bychom neriskovali. Ale co vůbec?
Říká se, že každý dobrý vtip prostě musí mít svou oběť. A je to pravda.
Jak by asi znělo rádio, kdybychom se přestali tolik snažit být dokonalí a dodržovat pravidla a začali se chovat přirozeně a víc starat o to, abychom byli zábavní? Padni komu padni? Mluvili bychom tak jak nám “zobák narostl” a hráli bychom co chtěli? No upřímně řečeno by to byl punk. Já si navíc takovou dobu dobře pamatuji. Dobu začátku soukromých rádií u nás. Tou dobou jsme moc chtěli být dokonalí, to ano, ale nebyli jsme. Jednoduše proto, že jsme nic neuměli. Ale byla to velká zábava, tedy alepoň pro nás pro moderátory. A myslím že i pro posluchače. Nevěděli totiž co se stane v dalším okamžiku. Nevěděli jsme to totiž ani my.
Dnešní rádia mají dokonalé nástroje na to, jak mít dokonalý playlist, dokonalou stavbu hodiny, dokonalé moderátory. Tak kde je chyba? Proč rádia zajímají čím dál tím méně lidí? Když samozřejmě nepočítám přímo brutální konkurenci? Současná rádia se podle mě až moc zaměřují na to, co z programu odstranit, aby nebyl náchylný k chybám. Ne na to, co přidat, co vymyslet nového. Čím být originální a dát lidem důvod poslouchat. Jediné novinky jsou většinou stokrát zrecyklované “nápady”. Pravidla jsou na všechno. Na délku vstupů, na rotaci songů, na výběr témat. Co je výsledkem? V mnoha případech je výsledkem dokonalá bezchybná nuda. Moderátoři sice nedělají chyby, ale mluví jako dokonale naprogramovaní roboti bez emocí. Songy rotují přesně tak jak mají. Dokonalost. Jen je to všechno strašně předvídatelné. Chybí nějaký moment překvapení, chybí život. Chybí drama. Život ale JE drama. Proč bych měl poslouchat něco, co je bez života?! Nebo někoho? Proč lidé milují sport? Protože i outsider může porazit favorita. Nikdy nevíte co se stane v příštím okamžiku, nikdy nevíte jak to dopadne. Je tam drama. Proč lidé kdysi tak milovali radio? Ze stejného důvodu. Moderátoři měli možnost a volnost se v nejlepší “práci” na světě bavit a bavit tak i posluchače. Koho si raději v rádiu poslechnu? Někoho kdo naprosto dokonale odvypráví příběh přečtený z internetu, nebo někoho kdo mi řekne co prožil o den dřív? A navíc třeba ten svůj příběh dokáže spojit s nějakou aktuální událostí?
Pojďme si zahrát na “coby kdyby.” Předstírejme, že nás něco jak rádio vůbec ještě zajímá a představme si, jak by mělo znít rádio, aby bylo dokonale zábavné. Nebo alespoň trochu, no. Peníze nejsou problém. Fakt se zamysleme, zase tolik to nebolí. Co slyšíte? Co si představujete? Co cítíte? Co vidíte? Co takové rádio dělá? Jak zní? Co z něj dělá dobrého parťáka? Vsadím se, že to “teoretické” rádio toho dělá ve vysílání víc, než většina stanic v současnosti. Lidi kteří tam pracují, tam ve skutečnosti nepracují. Chodí tam rádi. Schválně si vyzkoušejte i ty nejblbější nápady naházet na papír. Ztratit nemůžete nic. Představujte si věci. Představivost je víc než roky praxe nebo tabulky. Představivost je svoboda.
Pro programové ředitele a tvůrce playlistů je dneska vlastně povinností mít dokonalou konstrukci hodin a dokonalé rotace. Stejně tak si každý dokonalý šéf hlídá to, aby “jeho” moderátoři dokonale mluvili. To znamená, aby ve správný čas odvysílali správně dlouhý vstup, který bude obsahovat všechno to, co má. Aby bylo jasno, já nejsem vůbec proti tomu a neříkám, že by tyto detaily nemohly pomoci. Mohou. A často jsou to přesně tyto věci, které tvoří rozdíl mezi špatnými a dobrými stanicemi. Ale nic se nemá přehánět. Když uděláte rádio “učebnicově dokonalé”, připojíte ho vlastně na kapačky. Neumře, to ne, ale ztratí se z něj život.
Snaha o dokonalost nám brání experimentovat, riskovat, dělat chyby. Když rádia hledají “dokonalost”, musí začít logicky hrát na jistotu a hledat neprůstřelné bezpečí v osvědčených postupech. Programoví ředitelé si vyberou nějakého moderátora na základě toho, že se jim líbí to, co dotyčný, nebo dotyčná dělá. Logicky. Když takový adept zvládne i hlasové zkoušky a domluvíte se na honoráři, může začít vysílat. Jenže potom to přijde. Potom naší nové hvězdě začneme říkat to, jak má vysílat, co má dělat a co a jak říkat. Vlastně se snažíme potlačit to, proč jsme si takového člověka vybrali. Je to to samé, jako by fotbalista pravák měl začít kopat levou nohou. “Nějak” to ukope, ale vyhrát nemůže. Navíc ho to přestane bavit. Rádia dneška dokola tvrošíjně recyklují stejné taktiky a postupy, protože vždycky fungovaly. Ale kulisy kolem se zatím “trochu” změnily. Rádia a jejich šéfové spíš kontrolují, než tvoří.
Výsledkem je rádio, které nedělá nic špatně, ale málokdy udělá něco dobře.
Rádio ve kterém pracují lidé, které to možná ani nebaví. Rádio, které poslouchají lidé jen proto, že jim vadí méně než to druhé. A to je špatně z obou stran.
Definice zábavy prý zní nějak takhle: “Zábava je forma činnosti, která udržuje pozornost a zájem posluchačů nebo přináší potěšení.” OK OK. A jak by tedy znělo rádio, kdybychom začali hodnotit náš výkon podle téhle definice? Mělo by hlavně překvapovat. Mělo by hrát, dělat a říkat věci, které posluchači nečekají. A mělo by to dělat naprosto přirozeně a často. Mělo by využívat přirozenou zvědavost lidí k vyprávění příběhů a spoléhat na vrozenou lidskou touhu vědět, co se stane dál. To by mělo posluchače udržet v napětí. Lidé v rádiích by se měli pokusit dělat opak toho, co se od nich očekává. Drama přece vyžaduje, abychom tvořili, nikoliv kontrolovali.
Podle mě se stačí nebát a chovat se trochu jako dítě. Ovšem se všemi zkušenostmi, které jako dospělí máte. Zakázat si dívat se na věci jako “tohle je blbý/trapný, to na poradě ani nebudu říkat nahlas. Když řídíte letový provoz, tak něco jako snění a experimentování není na místě. Jestli jste ale dočetli až sem, tak letový provoz pravděpodobně neřídíte. A upřímně řečeno někdo, kdo je v kreativní práci skvělý, nebo alespoň dobrý, má pravděpodobně občas problém uřídit i sebe sama.
Lidé mají radost z toho, co je baví. Potěšení je jako droga. Když nám něco přináší potěšení, okamžitě nás to opájí. Je to zásah dobrého pocitu. Jakmile tato dávka vyprchá, hledáme další. Pokud nějaké rádio dokáže dealovat opakovaně pořád silnější dávky téhle drogy, tak vyhraje. Úspěšné rádio by se nemělo starat HLAVNĚ o to, aby bylo dokonalé. Úspěšné rádio by se mělo starat HLAVNĚ o to, aby bylo profi, ale hlavně zábavné. Potom bude pro někoho možná dokonalé.
Napsal jsem to já 🙂 a internet.
