Jaký je nový song od Mikolase Josefa? Zní lépe než Ed, Harry, nebo Justin? Ne, nezní líp, ale určitě nezní ani hůř. Zní jako singl kluka, který prozatím s každým svým novým trackem přeskakoval několik váhových kategorií a naprosto lehce a přirozeně postupoval do vyšší a vyšší ligy.
Stačil mu k tomu “jen” talent a pracovitost. A taky účast v Eurovizi, která ho doslova přes noc “vystřelila” ke stovkám tisíc sledujících na Instagramu. Jako by pro Mikolase ani neexistovalo nic jednoduššího, než dělat současně znějící světový pop. Před třemi (?) lety, když se s hitem “Lalalalalalalalalala” dostal až k branám pomyslné hudební Champions League a například český Forbes jej zařadil do prestižního žebříčku 30 pod 30, se ale podle mě něco stalo.
Pravděpodobně už nestačilo “trénovat” v takové intenzitě jako dřív, na téhle úrovni je totiž už dost velká tlačenice a o úspěchu nebo neúspěchu rozhodují naprosté detaily. Jen talent a svaly už prostě nestačí. Ve sportu jde o tisíciny sekundy, nebo o to, jak moc dobrý psycholog je trenér, který musí zvládnout ega týmových hvězd. “Trénink” v téhle fázi už asi začal Mikolase trochu víc bolet a pravděpodobně vyžadoval také víc a víc energie, času a pozornosti. A možná i pomoci od lidí, kteří už vyhráli nějakou tu Grammy a tuhle hru dokonale znají.
Už najednou nestačilo mít jen skvělý song.
Musel to být dokonalý song. Dokolale napsaný, dokonale zprodukovaný, nazpívaný, zmixovaný. Ale díky tomu také možná dokonale prázdný a sterilní. Možná. Nevím, jestli to tak bylo. Ale protože už Mikolase chvíli znám – už od dob Hands Bloody, songu, který na mě kdysi zapůsobil jako zjevení, myslím, že nejsem daleko od pravdy. Schválně se podívejte na ten klip a zhodnoťte výběr lokací, kompozici záběrů, střih, gradaci. A někdy si nechte od Mikiho vyprávět třeba o tom, kde ukradl ty hořící hodiny 🙂 Nebo proč sakra není song “Hands Bloody” na Spotify?! Miky?
No a co ve chvíli, kdy pravděpodobně moc nevěděl kudy dál, udělal někdo jako Miki? Tedy někdo, kdo se touží z malé a hudebně nevýznamné zemičky ve středu Evropy dostat do hry mezi “BIG BOYS”? Měl podle mě dvě možnosti. Vydat ten minimálně dva roky chystaný song tak jak byl, protože prostě už tehdy zněl skvěle. A i v této podobě by na většinu domácí konkurence v klidu stačil. Nebo se mohl vydat na tzv. “mikyho cestu” 🙂 Mnohem těžší a neprošlapanou tůru s nejistým výsledkem a vsadit doslova všechno na jednu kartu. S tím samozřejmě následně souvisela i spousta dalších věcí. Pravděpodobně být osinou v zadku svému okolí, vsadit svoje zdraví, odstřihout se od sociálních sítí a vůbec dělat spoustu dalších věcí, které se v šoubyznysu prostě NEDĚLAJÍ.
Třeba zmizet z Instagramu a TikToku?! WTF?!
Tak přesně tohle udělal Miki. Myslím, že věděl a nebo alespoň tušil, že když nechce ve světě “BIG BOYS” znít jako někdo, kdo je tam jen na návštěvě a nepatří tam, tak musí přijít s něčím opravdu svým. Vrátit se na začátek. Přijít na to, kdo skutečně je. Back to basics. Přesně to si podle mě musel uvědomit i Mikolas.
Musel najít svou identitu, svou DNA.
Jak ale všechny ty před chvílí zmíněné věci dostat do popového songu a přitom se nezpronevěřit jasně daným pravidlům žánru a neznít trapně? Těžko. Hodně těžko. Chce to čas. Chce to hledat, zkoušet, znovu hledat a znovu zkoušet, potom co celé vyhodit a hledat zvovu. Od začátku. Chodit s mikrofonem po lese a nahrávat ťukání datla, nahrávat cinkání klíčů, nahrávat cokoliv, čím by mohl do toho songu dostat kousek sebe. Trávit nekonečné hodiny ve studiu, nalétat tisíce kilometrů, utratil nesmyslné peníze, při natáčení klipu dostat skoro zápal plic protože ten záběr s deštěm vypadá tak cool a JÁ HO TAM CHCI? 🙂 A že se točil v mrazu? No a co?
A to všechno pro něco, co má nakonec necelé tři minuty? Tedy jen něco málo přes dvě? Ano, přesně proto. A – ano, pořád mluvíme o “prachsprostém” popu 🙂 Ale když někdo chce v totálně konkurenčním prostředí současné hudby uspět, tak nestačí “jen” nakoupit zvuky a nechat umělou inteligenci napsat text a nahrát hudbu. Chce to dát do toho všechno. Dát do toho sebe a možná si trochu naivně myslet, že zrovna ten můj hlas bude slyšet. Že zrovna můj příběh někoho zaujme. Že zrovna já vyhraju. A ještě jedna dost podstatná věc. Bylo by docela fajn to všechno přežít ve zdraví a nezbláznit se z toho. Myslím, že tohle všechno Miki dokázal. Ale pořád je vlastně na startu. Abych zůstal u sportovní terminologie – poslechněte si první Mikiho “play-off zápas” jeho znovuobnovené kariéry. Jmenuje se “Boys Don’t Cry”.
Jo a recenze toho songu? Málem bych zapomněl 🙂 Zní skvěle. Ale nezní skvěle proto, že na něm spolupracovaly superhvězdy, jako třeba Chris Lord-Alge, producent a mix engineer, který má doma na polici 5 cen Grammy, nebo Rob Grimaldi, který producentsky stojí za světovým megahitem “Butter” od BTS. Tuhle hvězdnou partu doplňují kromě jiných ještě třeba houslistka od Hanse Zimmera Rusanda Panfili. Ten song zní skvěle hlavně proto, že Miki dokázal všechny tyto elementy spojit do něčeho, co vás chytí a už nepustí. A že měl reklamu na Camp Nou v průběhu nejslavnějšího fotbalového zápasu na světě? El classico? Real vs Barca? Zápasu na který na stadionu živě kouká 95 000 lidí a doma u televizí dalších 700 000 000? A že byl jeho ksicht vidět za bránou zrovna ve chvíli kdy dala Barca gól? To Mikimu podle mě jen někdo vrací to, že prostě nešvindluje.
@mikolasjosef
A že má víc posluchačů v Osace než v Ostravě? A že měl bilboardy v Tokiu a v USA? A tak vůbec?
NO-BIG-DEAL!
@mikolasjosef A whole cinema experience. “Boys Don’t Cry” coming out in 10 days!
Libor Červinka
