Nedávno jsem se svým kámošem v autě při “lovení” něčeho, co by nás hudebně příliš neiritovalo, narazil na jedno nejmenovaný rádio. Ano, to lidi mýho věku ještě fakt dělaj. Poslouchaj rádio. Dobrovolně. Dva moderátoři ve vysílání uváděli nějakou dost přiblblou rubriku, během níž hráli songy, který fungovaly v rámci formátu toho rádia, ale tak nějak odhaduju, že asi nejsou obvykle součástí rotace. Něco málo o tom vím. Upřímně řečeno jsem se jim chtěl původně jen vysmát jak blbě to dělaj, protože víš jak, konkurence se nechválí, ale dopadlo to úplně jinak. Během čtvrthodinky poslechu mi utkvěly v paměti dva momenty.
Zaprvý, hráli dvě chlapecký kapely z devadesátek hnedka po sobě. Protože ale přidali kontext a vtip, bylo to až překvapivě zábavný a docela to fungovalo. Za druhý, zahráli song, kterej nechtěli hrát (teda aspoň to tak fakt vypadalo). V půlce ho vypnuli, řekli že to byla chyba, zasmáli se a pustili song, kterej chtěli zahrát původně. Jo, byla to chyba, to bylo slyšet. Nebylo to vůbec dokonalý. Ale bylo to živý. Byla to zábava. Bylo to teď a tady. Bylo to přesně o tom, o čem rádio kdysi bývalo. O emocích.
Bavilo mě to.
Můj kámoš, ze kterýho vždycky v takovejch chvílích padaj strašný perly, řek něco jako: “Rádia už takhle dávno nezněj. Všechno zní jak předtočený. Nedělaj žádný chyby. Jsou jak naprogramovaný roboti. Je to až příliš dokonalý. Nezní to nijak jinak než podcast.”
Teda on to řekl o dost jinak, ale rozumíte. Vulgarity až jindy.
No ty vole!
Podle mě to můj kámoš trefil. Zadarmo mi vlastně dal radu, kterou by asi jinak rádio muselo krvavě zaplatit v rámci nějakého výzkumu. Žádná umělá inteligence, ale umělý emoce a snaha o umělou “dokonalost” ve vysílání stojej za tím, že rádia mladších formátů dost rychle ztrácej svou pozici u posluchačů. Tečka.
Jsou předvídatelný, jsou nudný a jsou bez života.
Existuje podle mě spousta věcí, který můžou udělat z radia love brand, kterej budete milovat. Jsem si ale jistej, že “dokonalost” mezi ně nepatří.
Libor Červinka
